Galéria Statua | Oleg Fintora / 2012
15892
page,page-id-15892,page-template-default,ajax_fade,page_not_loaded,,vertical_menu_enabled,qode-title-hidden,side_area_uncovered_from_content,qode-theme-ver-7.2,wpb-js-composer js-comp-ver-4.5.1,vc_responsive

Oleg Fintora

8 objektov pre Grottu

11. – 29. apríl 2012

fotografie © Ctibor Bachratý a © Beatrice Hatala

Bohužel se jeho nástup prakticky posunul nástupem normalizace, i když se čas od času některé kolegyně jej na nějakou přehlídku zařadit pokoušely. Pokud ovšem bylo jeho usilování tak dalece minimalistické, jako to, co dál rozvíjí, dovedeme si představit, že se pokoušely většinou marně – a že díky svému lidskému typusu se rozhodl určitým způsobem rezignovat. Vrátil se ovšem před pár lety jako stejně vyhraněný umělec v Galerii Z společně s díly takové umělkyně, které jsem si velice vážil. Byla to Danuta Binderová-Panasiuk, po jejímž úmrtí záhadně zmizel její manžel Pavel Binder, vynikající sochař, rozvíjející možnosti drátěné plastiky, jako by přehodnotil a na velice vysokou úroveň vnesl samotný fenomén drotársví …Tak postupně opět vstupuje Oleg Fintora do normálních aktivit výtvarníka, objevil se v první bratislavské přehlídce geometrického umění, já jsem jej ještě stihl zařadit do skutečně reprezentativního výběru Slovenská geometrie 2 pro Galerii města Plzně.

Stále je to přehodnocování oněch minimalistických východisek, ovšem v souladu s dobovými problémy proměněné do nové, komplexnější a tedy jinak, s různými konotacemi působící syntaxe. Je to vlastně podobná situace, v jaké se svého času ocitali protagonisté reduktivních tendencí na internacionální scéně! Konceptuální umělci, především z newyorského okruhu, redukovali svá díla na jednotlivé verbální formulace, zejména Robert Barry a Lawrence Weiner, ovšem postupně, v průběhu let, se propracovali až k verbálním artikulacím celého prostoru galerie, newyorští minimalističtí sochaři zase úplně nově formulovali problém sochy jako prostorového vymezení, nejkrásněji asi Carl Andre, Fred Sandback a Sol LeWitt. Sol LeWitt formuloval i zásady umění konceptuálního, vědom si naprosté blízkosti obou nových, na samém konci let šedesátých těch skutečně nejaktuálnějších typů výtvarné tvorby. Sol LeWitt byl také nejkomplexnější v postupném objevování prostorových forem v následujících dekádách až po realizace, „kresby“ na všech stěnách.

Nemá asi příliš smyslu litovat, že v našich podmínkách se sochařského minimalismu dotkli pouze dva či tři umělci, především z okruhu Klubu konkrétistů na konci šedesátých let, samozřejmě košický Juraj Bartusz a olomoucký Zdeněk Kučera a jiným způsobem, vypínáním linií v prostoru protagonista kinetické skupiny Syntéza Stanislav Zippe. V letech šedesátých bylo u nás skutečně možné vše, ovšem drsná, zpočátku navíc naprosto nevyzpytatelná normalizace nás vedla trochu jinam, pokud jsme se nechtěli podílet na normalizačním programu „socialistického realismu“, přinejmenším ke konceptuální tvorbě, materiálově samozřejmě mnohem méně náročné a realizovatelné „pro domo sua“. Těžko zhodnotíme, kolikrát se Oleg Fintora pokusil ještě prezentovat něco, co vyvíjelo jeho vlastní program – u sochařů to může být věc velice náročná, buďme rádi, že je přítomen a že v Bratislavě již připravil další výstavní soubor. K tomu předcházejícímu patřily i komorní reliéfní plastiky s prostor artikulujícími geometrickými elementy, zavěšenými tak, že působily jako by byly umístěny v prázdnu, nyní rozvíjí dál svůj postminimalistický program, jehož základem je hliníkový kruh o metrovém průměru, řazení osmi elementů pravidelně přímo na podlaze za sebou vnímáme jako novou, soudobou variantu minimalistických řešení. U dávných minimalistických realizací by to bylo samozřejmě maximum, dřív by na té podlaze jeho kruhy pouze ležely… Dnes je situace ovšem jiná, i jazyk geometrie v této nejredukovanější podobě musí být dál vnitřně artikulován, chce-li umělec přinášet něco nového: aluminiové kruhy jsou pouze jednou částí, nosičem, jenž nám připomene, že i v předcházejících sériích umělec tematizoval svůj zájem dalšími iluzivně fixovanými elementy – u těch komorních to bylo zavěšení v prostoru. Nyní se objevují zase nové vztahy: vzájemné střídavé prepozice černého a čirého plexiskla nám dovolují objevit v nich vždy jeden další geometrický útvar: kruh, čtverec, elipsu či kosodélník v té nejzákladnější – a přitom nejartificiálnější formě, kruhu – protože pouze kruh umí zkonstruovat pouze člověk (dávno jsem chtěl udělat někde výstavu Enigma kruhu, právě proto, že je nejen tak krásný, ale že je tak artificiální, „člověčí“) najdeme jakoby v prostoru zavěšené! Tak vzniká celá řada nových vztahů, které bychom u klasického minimalismu jistě nenašli, především onu iluzi umístění v prázdném prostoru. Tento vztah mezi několika základními geometrickými elementy a jejich iluzivní prázdno kolem, to je asi nejvlastnější téma práce Olega Fintory, které samozřejmě můžeme vnímat i jako určitou novou konceptuální kvalitu, protože koncepty přece jen nejčastěji vnímáme jako určité vztahy… V každém případě tento umělec přinesl své aktuální téma, jímž obohatil naše geometrické umění o novou vztahovost i subtilnost percepce prostoru! Minimalistická redukce se tak u něj proměnila v novou, iluzivní vztahovost mezi základní formou kruhu a jinými geometrickými útvary jako základní téma, jako posun od čisté redukce k této nové, na první pohled možná nenápadné estetické a sémantické proměně vztahů mezi výchozím kruhovým prostorem a jeho možnými interpretacemi. Také soustavné uplatňování plexiskla s jeho charakteristickými vlastnostmi má celou řadu kvalit, jichž si vnímavý divák jistě povšimne, protože také plexisklo bylo v oněch iniciačních šedesátých a sedmdesátých letech velice oblíbené – a Oleg Fintora mu nyní dal opět novou komunikační kvalitu!

Jiří Valoch

foto © Ctibor Bachratý

Stacks Image 365

foto © Ctibor Bachratý

Stacks Image 308

foto © Ctibor Bachratý

Stacks Image 703

foto © Beatrice Hatala

Stacks Image 879

foto © Beatrice Hatala

Stacks Image 885

foto © Beatrice Hatala

top